Mazlíček vlk
13.10.2007, Respekt 42 / 2007
Proč a jak lidé domestikovali zvířata
Domestikace zvířat a rostlin představuje jeden z nejdůležitějších momentů v historii lidstva. Lovci a sběrači byli závislí na nejistých potravních zdrojích, sezonních výkyvech a štěstěně. Díky domestikaci si lidé naopak dokázali opatřit mnohem bezpečnější a předvídatelnější zdroj obživy.
Jak ale naše předky vůbec napadlo, že by si mohli
ochočit zvíře? Bylo to skutečně kvůli užitku, nebo z jiných důvodů? Jak při tom
postupovali a proč nedomestikovali víc druhů? Odpověď na tyto otázky není s
odstupem tisíců let vůbec jednoduchá.
Na konci poslední doby ledové došlo ke klimatickým změnám, které tehdejší
obyvatele Evropy a Asie donutily změnit způsob života. Velcí kopytníci, kteří
do té doby tvořili většinu potravy lovecko-sběračských společenství, byli na
ústupu. V místech, kde člověk nacházel příznivé podmínky, se zvyšovala hustota
osídlení; lidé tak museli nejen expandovat do nových oblastí, ale změnit i
spektrum potravy a hledat nové způsoby, jak ji získat a zpracovat. Jedním z
východisek se stala právě domestikace zvířat a rostlin.
Počátky domestikace klademe do doby před 14–12 tisíci lety, kdy se společníkem
člověka stal pes, potomek vlčích předků (pro srovnání – první rostliny byly
domestikovány asi před devíti tisíci lety). S odstupem několika tisíc let pak
přišli na řadu nejstarší kopytníci (viz rámeček). Nešlo ale o analogický
proces; ukazuje se, že vlk nebyl na rozdíl od kopytníků domestikován záměrně.
Proč si lidé ponechali první vlky? Nemohli přece vědět, že je v průběhu
následujících desítek generací domestikují. Museli z nich mít tedy nějaký
okamžitý užitek; teoreticky se odrostlá vlčata mohla stát pomocníky při lovu,
spolehlivými hlídači, či dokonce tvory, které lze v případě potřeby zabít a
sníst. Žádná z těchto variant se však nezdá pravděpodobná.
Tehdejší lidé lovili převážně velké býložravce, v čemž jim vlci mohli jen stěží
pomoci; úvahy o vlku v roli hlídače odrážejí spíše dnešní pohled na psy; a
představa masožravého vlka jako zásobárny potravy je když už ne absurdní, tak
přinejmenším nesmyslná z ekonomického hlediska.
Existují také další možnosti, i ony jsou však nepravděpodobné. Zbývá nám tak
jediný důvod: domácí mazlíček a společník. Výzkumy ukazují, že vlčata jsou
nejpřístupnější socializaci ve stáří 2–3 týdnů. Pokud se v tomto věku setkají
se člověkem, mohou ho chápat jako člena smečky. Snadno si pak lze představit
tlupu pravěkých dětí hrajících si s vlčaty, která je později doprovázejí i v
dospělosti. V této souvislosti rovněž vyvstává otázka, kdo si vlastně koho
ochočil...
Kult pratura
Těžko si však lze představit jako mazlíčka dospělého pratura. Díky užitečnosti psa sice lidé pochopili principy domestikace a cíleného rozmnožování, museli mít ale nějaký důvod, aby se do náročného procesu zdomácnění kopytníků pouštěli. A nějakým úmyslem nepochybně vedeni byli, protože tato zvířata potřebují velké množství rostlinné potravy, což od lidí vyžaduje určité plánování.
V prvních staletích domestikace kopytníci sloužili zejména jako zdroj masa,
kůží, šlach a podobně. K využití sekundárních produktů, jako je mléko, vlna,
práce a podobně, došlo až mnohem později.
Domestikovali však lidé kopytníky pouze kvůli masu? Nedávné výzkumy svědčí o
tom, že to v některých případech mohlo být jinak.
Například tura si lidé mohli osvojit z kultovních důvodů. Svědčí pro to symbolické
vyjádření tohoto zvířete ve starých kulturách – navíc se zdá, že v některých
oblastech nekonzumovali hovězí maso denně, ale pouze při slavnostech a
rituálech. Kromě toho mohla být první úspěšně domestikovaná zvířata předmětem
výlučného vlastnictví a zajišťovat tak svým majitelům vyšší sociální status.
Nezkušení chovatelé
U většiny domácích zvířat známe jejich divoké předky, víme, kde žili, a je
doložen i čas a místo domestikace. Shromáždit tyto údaje bylo velmi pracné.
Pomáhalo při tom například i studium jeskynních maleb a rytin.
Nejdůležitější roli sehrál pochopitelně výzkum kosterních pozůstatků. I tady se
však často setkáme s problémy; v ně-kterých případech nelze totiž tak snadno
říci, zda kosti, nalezené třeba na nějakém neolitickém sídlišti, patří již
domestikovanému zvířeti, či jeho divokému předku, kterého lidé ulovili.
Často užívaným kritériem, jak obě možnosti odlišit, bývá velikost zvířat –
první domestikovaní kopytníci byli totiž výrazně menší než jejich divocí
předkové. Například pratura známe jako obrovské a nebezpečné zvíře; není tedy
nic jednoduššího než si představit, že tehdejší lidé vybírali k chovu a
rozmnožování spíše menší jedince, které mohli snáze zvládnout.
Podobné hypotézy lze však jen obtížně ověřit. Nemůže menší velikost
domestikovaných zvířat odrážet jiné skutečnosti, třeba nezkušenost prvních
chovatelů? Stejně dobře si lze totiž představit, že první zvířata provázející
člověka se zmenšila kvůli špatné výživě, nesprávnému zacházení, značné
konkurenci mezi jedinci nebo chorobám šířícím se ve stádech, o příbuzenském
křížení nemluvě.
Příliš divoká zebra
Rozhlédneme-li se po současném světě, zjistíme, že mezi domácí zvířata patří
překvapivě málo druhů. Spokojili se naši předkové pouze s několika málo druhy?
Snad za to mohou spíš specifické vlastnosti zvířat – ne všichni živočichové
jsou stejně vhodní. Proč byli například domestikováni kůň a osel, ale nikoli
zebra?
Poměrně snadno se dobereme zjištění, že v minulosti se lidé pokoušeli domestikovat
více druhů, jejich snaha však často končila nezdarem; problém se tedy skrývá ve
specifických vlastnostech druhů. Některá zvířata se mohou živit potravou, která
pro člověka není snadno dostupná. Jiná pomalu rostou a mají dlouhé intervaly v
rozmnožování nebo se v zajetí rozmnožují jen obtížně. Některá nemají k
domestikaci vhodnou povahu (jeví sklony k agresivitě, panice...), postrádají
dostatečné sociální vazby (nemají skupinovou hierarchii) a podobně.
A jak to bylo se zebrami? Obyvatelé Afriky to v pravěku měli jednodušší než
lidé na severu, na rozdíl od severní polokoule zde totiž na konci poslední doby
ledové nedošlo k výraznému úbytku velkých lovných zvířat. Dávní Afričané tedy
nebyli pod tak velkým tlakem, aby si opatřili nové zdroje potravy. Nicméně
zhruba od 16. století se Evropané, kteří se přistěhovali na jih kontinentu,
pokoušeli zebry zkrotit. Neúspěšně. Oproti koním jsou totiž mnohem agresivnější
a mají lepší periferní vidění, nedají se tedy chytat do lasa, a tudíž jsou k
ochočení nevhodné.
Alternativní hledisko nabízí evoluční biologie. Existuje hypotéza (viz J.
Flegr: Zamrzlá evoluce), podle níž lze domestikovat pouze evolučně mladé druhy
s nízkou úrovní variability (tedy druhy vzniklé odštěpením malé populace od
původního druhu). Pouze ty mohou reagovat na měnící se podmínky prostředí a
dále se vyvíjet, třebaže v případě domestikace se jedná o prostředí umělé
selekce řízené člověkem. Takových druhů je pochopitelně menšina.
Domestikace pokračuje
Zebra nepředstavuje jediný
neúspěch. Obdobně ztroskotala i snaha domestikovat jiné velké kopytníky. Zdá se
tedy, že chceme-li studovat proces domestikace, musíme od kopytníků přesunout
pozornost k menším zvířatům. Vždyť za posledních zhruba 1000 let se společníkem
člověka stal například králík, křeček, potkan nebo činčila.
Odborníci, kteří domestikaci zkoumají, sledují, jak se v desítkách po sobě
jdoucích generací projevuje u zvířat pobyt v prostředí, v němž se pohybují
lidé, i přímý styk s člověkem. Pro další rozmnožování se vybírají především jedinci,
kteří na kontakt s lidmi reagují vstřícně. Toto chování bývá samozřejmě různě
odstupňované v generacích jdoucích po sobě – od přirozené plachosti přes
tolerování lidské přítomnosti až po vyhledávání společnosti člověka.
Nejznámější jsou například zhruba padesát let probíhající pokusy s liškami
stříbrnými nebo potkany, vědci ale pracují i s dalšími obratlovci. U většiny
sledovaných druhů dochází asi po 30 generacích k viditelným změnám ve vzhledu,
chování, hladině hormonů a velikosti mozku; převážnou část těchto zvířat už
můžeme považovat za zdomácnělou.
Zdá se tedy, že domestikace nejstarších domácích druhů mohla být poměrně
rychlým procesem. Ve skutečnosti však byla pravděpodobně z různých příčin o
něco pomalejší než zmíněných 30 generací.
Otázkou je, zda někdy dokážeme plně porozumět všem důvodům, proč jsou některé
druhy vhodné pro domestikaci a jiné nikoli. V každém případě se v budoucnu
objeví nová domácí zvířata. Vyplývá to z požadavků naší civilizace – ať už se
na tuto otázku podíváme z pohledu Západu toužícího po nových a nových domácích
mazlíčcích, či z pohledu exponenciálně rostoucích populací rozvojového světa,
které hledají další zdroje potravy.
Nejstarší průvodci člověka
(Všechny druhy byly domestikovány opakovaně v několika centrech
Eurasie)
druh předek kdy
pes vlk 10–12 tisíc př. n. l.
ovce argali (ovce 9 tisíc př. n. l.
středoasijská)
koza koza bezoárová 8 tisíc př. n. l.
tur pratur 7 tisíc př. n. l.
prase prase divoké 6 tisíc př. n. l.
ZDEŇKA SŮVOVÁ
Autorka je zooložka, zabývá se archeozoologií a paleoekologií.
